bohyně Hermiona

Hermiona je bohyní spolupráce, pokroku a lásky. Je to hlavní Tyorská bohyně a všichni se k ní modlí. Její hlavní církevní skupina je Ginevriánský řád. Jejím atributem je Astroláb.

Hermiona bývá vyobrazována uprostřed temného lesa se zářícím Astrolábem v pravé ruce. Usmívá se a levou rukou ukazuje ke hvězdám (symbol budoucnosti a pokroku). Na krku mívá velký mosazný klíč. Její Astroláb má dutý podstavec a v něm je střelka. Tvoří tak tedy jakýsi kompas. Z něj vyrůstá stojan tvořený dvěma propletenýma rukama držícíma v dlaních samotné kruhy astrolábu. V jeho středu se nacházejí přesýpací hodiny, ve kterých písek nepadá od shora dolů, ale naopak stoupá vzhůru. Celý Astroláb je ze zlatého a stříbrného kovu.^vyobrazeni

Pověst

Podle pověsti Hermiona byla sedlákovou dcerou. Žila s rodiči na statku. Ti ale jednoho dne museli odjet do města na nákupy. Domů proto pozvali chůvu, Hermiona měla už jen 1 babičku a ta bydlela daleko. Takže za ní přišla známá její mamky.

Hermiona se brzy ráno rozloučila s rodiči s tím, že se za týden uvidí. Jejich sousedka přišla hned odpoledne. S desetiletou Hermionou hrála všemožné hry – od schovávané po slepou bábu. Pak se ale stalo něco, co sousedka neočekávala. Hermiona odešla do svého pokoje a když se déle neozývala, sousedka se na ni šla podívat. Hermiona seděla uprostřed pokoje a něco kutila. Když se jí sousedka zeptala, co dělá, popravdě odpověděla, že vynalézá. Měla před sebou dřevěné kostky a klacíky a železná ozubená kolečka. Všechno to potají brala svému otci. Sousedka se zajímala o to, cože to vynalézá. Hermiona jí řekla, že pracuje na zámku skříňky na své tajnosti. Hlavně další vynálezy. Pak se natáhla pod postel a vytáhla dřevěnou truhlu, která měla v přední stěně neuměle vyvrtanou dírku. Tu otevřela a vytáhla z ní velký zdobený klíč s jednoduchým zakončením. K sousedčině překvapení byl celý ze zlata. Pak vyndala ještě menší bedýnku a vysvětlovala: "Všude máme jen závory, západky a petlice."

„Jenže ty otevře kdokoli. Tohle bude zámek, který otevřu jen já svým klíčem!" Pak přiložila malou krabičku zezadu k dírce v truhle a sousedce ukázala, jak dovnitř bude strkat klíč. „Takže tahle věc… klíč, je jediná věc, kterou se pak kdo dostane dovnitř? Ale k čemu to bude. My přece už máme závory, které jsou zevnitř dveří a dají se otevřít jen správně zkrouceným drátem…" divila se sousedka. Hermiona jí ale vysvětlila, že takový klíč se dá lehce napodobit. A že tenhle její je tak jednoduchý, že taky. Ale že by šel udělat klíč tak složitý a detailní, že by napodobit nešel. Pak se pustila do práce. Sousedka se k ní přidala, protože si myslela, že to je jen další její hra. Jaké bylo její překvapení, když společnými silami malou krabičku vyplnili tyčkami tak, že pokud by klíč měl jiný tvar, nešlo jím otáčet, a když byl správný, jeho otáčením se zvrchu vysouvala další tyčka, která podle Hermionina plánu měla držet víko truhly dole.

Pak jí tu krabičku sousedka přidržela v truhle a ona ji tam pomocí dřevěných klínků do předdělaných děr upevnila. Pak sousedka dlátem ještě do víka vyhloubila drážku, do které měla zapadnout ta tyčka ze zámku. Měli hotovo. Sousedka byla opravdu ohromená, jak to ta holka mohla vymyslet… Na druhou stranu, ona sama jí s tím musela dosti pomáhat. Taky na to měla spoustu času to navrhnout. Kdyby jen tušili, že je někdo sleduje oknem… Hermiona si klíč pověsila řemínkem na krk a ten, kdo je sledoval, je viděl odejít z místnosti s tichým bouchnutím dveří.

Ten člověk byl zloděj. V noci, když Hermiona spala, tiše vzal zahnutý drát a odstrčil závoru domovních dveří. Vešel do domu a zamířil do Hermionina pokoje. Zpod postele vytáhl její truhlu. Kupodivu ji nezamčela. Když do ní nahlédl, k jeho zklamání byla prázdná. Až na pár obyčejných bot. Vtom se Hermiona začala probouzet. A zloděj si domyslel, co by se stalo, kdyby ho viděla. Bude lepší, když ji unese a bude chtít výkupné, než aby ho prozradila anebo v domě nic nenašel. Vzal Hermionu a dal ji do její truhly a tu zavřel a tiše zmizel z domu. Už když vytáhl truhlu s Hermionou z domu, bolely ho ruce. Tak zamířil do stájí rodiče té holky tam nechali jednoho koně.Zapřáhl jej do vozu, kterých měli Hrmionini rodiče několik, na ten dal truhlu s Hermionou a odjel pryč do lesa.

Když se nad ránem Hermiona celá rozlámaná probudila, zjistila, že je zkroucená v nějaké malé bedně. Zkusila zatlačit na stěny. Nic. Jen nahmatala bedýnku. Pak zatlačila do vrchní strany. Poklopu. Ten povolil. Postavila se a protáhla se. Všechno ji hrozně bolelo. Jakoby celou noc jela po drncavé cestě na koni… Rozhlédla se a vloudila se jí do hlavy myšlenka: "Co když jsem opravdu strávila noc v téhle bedně na koni?" Své okolí totiž nepoznávala. Když se podívala kolem, viděla malou místnost s okny do 4 stran s ohništěm uprostřed a postelí a stolem v rohu. Podél stěn pár lavic a truhel. Dokonce i jedna police s pár knihami s Aelieovými listy a dalším harampádím. Pak jí došlo, že to, v čem stojí, je její truhla… ještě že ji v ní její únosce nezamkl. Ale ona by mohla… Rychle vylezla ven, vytáhla své boty, zabouchla víko a zamkla jej. Hermiona se totiž rozhodla utéct a vrátit se domů. Takhle se její únosce, ať je hodný nebo zlý, nedozví, že je pryč, a než se dostane do truhly, tak bude za horama.

Vyběhla z domu a vydala se do lesa. Bylo ráno a zloděje nikde neviděla. Nejspíše byl někde v lese a hledal si nějakou snídani… nebo zase kradl. Běžela, co jí nohy stačily. Přes její kožené boty bez pevné podrážky ji do nohou píchal každý kamínek. Ale lepší, než kdyby byla bosá. Když doběhla ke studánce, usoudila, že je dost daleko. Sedla si k ní a poslouchala. Úplné ticho. Pak si uvědomila, že má hlad. V okolí našla pár borůvek a malin. Na skromnou snídani to stačilo. Při obhlídce okolí uviděla i stopy zvířat. Srnek, ale i něčeho, co mohla být liška, nebo vlk. Pak ji něco napadlo. Sundala si své jednoduché boty a utrhla trs trávy, který rostl opodál. Pak vzala klacíky a jako když se splétá látka na tkalcovském stavu, trávou spletla dohromady větvičky. Ty upevnila dalšími stébly na své boty. Obula si je. Byly nepohodlně tvrdé, ale lepší, než předtím. Teď se musí dostat domů. Rozhlédla se. Nikde nic a nikdo. Cestou dost zmatkovala a teď si ani nebyla jistá, kudy je zlodějovo doupě.

Nedá se nic dělat. Postaví si tu provizorní přístřešek. K tomu závěru došla, když se podívala na zatahující se oblohu. Kolem studánky byla malá mýtinka zarůstající mladými stromky. Jejich špičky svázala trávou. Teď to chce střechu. Ale z čeho? Hliněné tašky rozhodně nesežene. Bude si muset poradit s provizorními doškami, jako měli jiní chudší lidé na vesnici. Doma… Hermioně se zastesklo. Třeba se už nikdy nevrátí. Zatřásla hlavou a šla trhat vysokou trávu všude kolem. Na sušení nemá čas. Rovnou ji svazovala do svazků a po spoustě úsilí se jí je povedlo narovnat do tvaru pyramidy na konstrukci ze stromků. Jen tak tak. Začínalo pršet. Vlezla dovnitř a lehla si na zem. Bylo tu dost málo místa. Pak se začal zvedat vítr. Nebyla to jen přeháňka. Lilo jako z konve. Dovnitř zatím naštěstí neteklo. Pak to uslyšela. Kroky. Někdo šel kolem a… vzlykal. Přes šum deště byl sotva slyšet. Vykoukla a kus od sebe spatřila nějaké dítě jejího věku.

Vyběhla za ním a bez rozmýšlení ho odtáhla do své provizorní chýše. Byl promočený. Hermioně se představil jako Ginnevro. Prý se ztratil v lese. Přečkali déšt a následující noc. Ráno zjistili, že jsou oba stracení. Ten kluk u sebe měl jen pár železných kruhů a přesípac hodiny. Následující den s Hermionou chýši zpevnili a vylepšili. Spolu tam žili několik týdnů. Stali se přáteli. Přežívali na tom, co les dal. Povedlo se jim zapálit oheň a dokonce si i vařili.