Ztracená radost

Ztracená radost patří v Mailii k velmi známým pověstem. Má více verzí, ale nejznámější je tato.

Kdysi dávno, ještě za dob krále Eila I., za Ér se zapomenutými názvy. Tehdá, kdy lidé ještě neměli písmo, se rozednilo. Na tom samotném by ani tak předávno nebylo nic divného. Slunce vycházelo a zacházelo. Jako dnes. Až do tohoto dne. Dnešní ráno bylo jiné. Slunce nevyšlo za mořem, které tehdy nemělo jméno, ale za lesem. Lesem starým tak, že jeho jméno Aelbio bylo snad staré jako on sám. Možná, že si říkáte proč. Nám to připadá nemožné, ale za těch pradávných dob se dělo ledacos. Tohle bylo ale i na ně moc. Proč ale zářící kotouč vyšel jinde, než měl zvykem, ale věděl téměř každý. Energie světa se změnily. Změnily se k nepoznání. Jedna ze 4 základních sil vymiela. Změnila se podstata samotného lidského bytí. Ze světa zmizela jedna emoce. Emoce, která nás doprovází každý den. Každý ji zná a bez ní si neumí představit svět. Za vše mohl král Eila. Byl zlý a přísný. Země za jeho vlády vypadala jinak. Úplně jinak. Kouzla nebyla volná, ani lidé ne. Ta změna slunce byl trest. Čiré varování Ertólů před katastrofou. Král Elila měl rád řád nadevše. Vymyslel plány. Plány světa. Každý měl plán a úkol. Zmizely náhody. Za porušení plánu hrozil trest. Lidé měli strach. A pak tu byl vztek. Vztek na krále. A ani král samotný neměl radost. A když ano, jen z funkčního systému. Dle něj byl systém všechno. Co tu ale chybělo, bylo štěstí. Mimo krále se nikdo neradoval. Zmizely malé radosti. Vypařilo se štěstí. Lidé to cítili, ale nevěděli co přesně. Ale cítili. A chybělo jim to. JAK se lidé přestali reagovat, přestalo i vyzařovat ze světa.

Netrvalo dlouho a jednoho dne se lidé začali bouřit. Už je stejně jako Laetitu nebavilo každé ráno muset vstávat v 15 hodin a vstávat z postele vždy pravou nohou a hned se za levou ruku otočit, ustlat postel, otevřít levou rukou okno, dojít 3 kroky ke dveřím a pravou rukou je otevřít. Tím to nekončilo. Podobně probýhal celý naplánovaný den. Den za dnem. Téměř stejně. Navíc každý dům má jiné ložnice a někdy jen dva kroky nestačí. Laetita byla kuchařka v Královském paláci (nebo alespoň podle naší verze, objevuje se o jako králivnina služební, kejklířka, švadlena, obyčejný člověk, nebo i další povolání). Každopádně ji už omrzela všechna pravidla. Jednou vyrazila na protesty s lidmi. Jelikož byla královská kuchařka, mohla se palácem volně pohybovat. Tak šla rovnou za královnou Iam. Stěžovala si ji. Královna nakonec přiznala, že i ji manželova pravidla nudí. Pak si paláce vtrhli i další lidé. Když našli královnu, odvlekli ji, nejspíše jako výkupné za zrušení pravidel. Iam ve dveřích stihla ještě z police vzít křišťálovou vázu, hodila ji Laetitě a řekla:

Běž - jdi, a přines štěstí!

Laetita vázu chytla a než se k ní dostali lidé, vyskočila oknem a vydala se na cestu. Když opouštěla město, myslela na to, jak procházela bránou před 2 Érami. Tenkrát šli na korunovaci Eiala. Jak byly šťastní, když začal v chaosu země bez zákonů dělat pořádek. Tehdá ale nevěděli, že to tak přežene. Chyběl jí pocit vlastní volby. Teď, po té jedné Éře jasných pravidel na cokoli, jí připadalo hrozně divné, nedržet se plánu. Touhle dobou měla stát u pece a chystat Královskou svačinu. Měla míchat pomazánku přesně podle receptu. Jí osobně po tom, když královna řekla "přines štěstí" došlo, co lidem chybí. Byla to radost. Kde ale radost vzít? Pravidla by řekla, že když se nudí, má si jít zatancovat přesně daný tanec na přesnou a neměnnou hudbu. Nuda. Vytáhla vázu a prohlížela si jí. "Běž - jdi, a přines štěstí…" Viděla v ní jen svůj odraz. Hnědé vlasy a své zelené oči. Usmála se. Královna snad myslí, že někde narazí na něaký pramen se šťastnou vodou. Došla domů, kde měla knihovnu. Vytáhla tu nejtlustší knihu, kterou měla. Z obalu knihy Vytáhla klíč. Ten zasunula do zámku v podlaze pod postelí. Ze skrýše vytáhla knihu. Jednu z těch, které byly zakázané - knihu kouzel. Ona sama jí listovala každý večer a pár zaklínadel dokonce vyzkoušela. Kde jinde hledat odpověď? Neměla moc času. Brzy ji přijdou hledat. Rychle našla kapitolu o ovlivňování emocí. O tom, jak někoho pobavit, nebo rozesmát, tam psali. Ale jak někoho udělat šťastným… to ne. Už ji chtěla uklidit, když tu si všimla poznámky o nezničitelnosti emocí a jejich vyzařování z okrajů světa. "…emoce štěstí je vyzařována jižním okrajem světa." četla. Otočil na stránku s mapou s vyznačenými posvátnými místy. Jih. Prales. Že by královna Iam myslela tohle? Znova zvedla vázu. Musí to zkusit. V knize našla zaklínadlo na příjemné cestování - proti dešti, horku, větru. Proti bolesti nohou… opsala si je. Pak knihu zavřela a vydala se k Okraji. Laetita šla. Šla k vycházejícímu slunci. Šla na Jih. Jednoho dne dorazila k pralesu. Unavená a špinavá. Hladová nebyla. Byla kuchařka, takže jídlo sehnat a upravit uměla. Konečně byla tady. Sedla si ke stromu a opřela se o kmen. Vytáhla z kapsy zmuchlaný kus papíru a pronesla několik zaklínadel. Škrábance se rukou a nohou se začali zacelovat. Když viděla, jak mizí, chtělo se jí smát. Že by tohle bylo to ztracené štěstí? Byla ale tak unavená, že usnula. Až se probudila, automaticky vstala pravou nohou, otočila se. Ale co to? Kde je postel? A okno? Rychle jí došlo, co se stalo. Jak několik předchozích dní putovala za štěstím. Otočila se k severu. Ale… tohle nedává smysl. Byla na okraji lesa. Teď jsou stromy všude, kam dohlédla. Nadchla se. Obešla strom k Laetitině údivu v něm byla dvířka. A okýnka. Zaťukala. Pochválí se dveře otevřely a v nich stála stará babička. Ta po ní chce vždycky 4 úkoly. V každé legendě se opravdu liší a stává se, že vypravěči do úkolů ztvárňují své strachy. Nejčastějšími úkoly bývají věci jako hrabání listí, kterým je zem v pralese pokrytá, sbírání větví, zjištění kde je, sběr pavouků a podobně. Tahle babička, občas se uvádí i její jméno Teoni, jí sebere vázu a vrátí ji, až když úkoly splní. Teoni má z pomoci obrovskou radost a pak pošle Laetitu dál. K okraji. Když Laetita na okraj došla, byl úplně temný. Jen kus od ní se od něj vzdalovalo pár světélkujících zrnek. Rychle vzala vázu a chytila je do ní. Pak ji ucpala velkým listem a obmotala liánou, aby světýlka neodlétla. Že to bylo štěstí, si byla jistá. Skrz vázu viděla létající zrnka vydávající zlatou záři. Nikdy dřív nic podobného neviděla. Když ji ale držela v ruce, cítila radost. Teď věděla, že pomocí Teoni ji nejen pomohla, ale také si obstarala to, o co šlo. Štěstí. Podívala se ze světa do prázdnoty. Tma. Nikde nic. Otřásla se. Jakoby byla celá Mailie kousek buchty, který někdo ukrojil. Nalevo viděla v dálce mihotající se červená světélka. Vztek, jak si pamatovala z knihy. Vyzařuje jej východní strana světa. Napravo byl vidět oblak podobných modrých částic. Strach. Teď jí došlo, jak je radost vyhaslá.

S vázou v ruce triumfálně došla do hlavního města. Kde procházela, jakoby se svět chvilkově projasňoval. Ona sama se cítila šťastná. Konečně zase úplná. Došla až do paláce za královnou. Té lidé naštěstí nic neudělali a situace se zklidnila. Když udivené královně podávala sklenici, byla na sebe hrdá. Královna byla nadšená. Nevěřila, že se jí to povede. Společně došli za králem. Když mu Iam podávala vázu, vypadalo to, jakoby se jí nechtělo ji dát od sebe. Král jí chytl a pak se rozzářil. Vzal papíry s novými pravidly, aby uklidnil lidi a roztrhal je. Došlo mu, že ve světě svých pravidel nikdy takhle šťastný nebyl. Pravidel bylo až moc. V následujících dnech jich spoustu zrušil a upravil ty ostatní. Světu se ulevilo. Tu trochu štěstí, které Laetita přinesla, zatavili do nového znaku země nad vchod paláce, namísto starého, který lidé odnesly. Tenhle jakoby zářil. Pokud jej nikdo neodnesl, vysí tam dodnes. Spolu se znakem země se vrátilo i štěstí. A hlavně slunce na východ.